Peru na 30, nežehlím

November 28, 2010 on 4:57 pm | In Cestopis, Krajiny |

V červenci 2010 jsme vyrazili na tři týdny do Peru. Na rozdíl od předchozích výprav bylo složení komorní - vyrazili jsme se spolulezcem Ondřejem pouze ve dvou. O co nás bylo méně o to jsme měli větší ambice.

Plánem bylo vystoupit na čtyři vrcholy s výškou kolem 6.000 metrů.

Nevado Pisco (5.750 m) na rozehřátí, potom krásnou pyramidu Alpamaya (5.947 m), vedle se tyčící Quitaraju (6.036 m) a nakonec pokud by čas dovolil tak fantastickou špici Artensonraju (6.050 m).

Skutečnost ale byla jako obvykle úplně jiná. Ze třech týdnů dovolené zbylo cestováním něco málo přes dva týdny a aklimatizace na Piscu se nám vůbec nezdařila.

Přehnali jsme to s rychlostí, táhli jsme zbytečně nahoru veškeré vybavení (přes 30 kg těžké batohy plné sněhových kotev, ledových šroubů a lezeckého náčiní) a pod vrcholem jsme ve vichru tápali v bílé tmě, takže jsme to raději otočili a nedosáhli jsme tak ani aklimatizačního vrcholu.

Zhodnotili jsme naše možnosti a hlavně nedostatek času a z naší původně horolezecké výpravy se tak stala výprava treková.

S Onřejem jsme za tři dny prošli vyhlášený trek dolinou Santa Cruz, po kterém jsme se rozdělili.

Ondřej zamířil za indiánskými památkami do doliny a já jsem sám dalších pět dnů pokračoval překvapivě zcela liduprázdnými dolinami na kruhovém treku kolem Alpamaya, který prochází přes několik sedel s výškou blížící se 5000 metrů.

Lehce jsem bloudil dolinami na okraji And, kde se cesta ztrácela mezi cestičkami dobytka a mapu nebylo v oblých dolinách o co zaměřit.

Lehce až výrazně mi docházely zásoby, ale kancelářských špeků se to moc nedotklo.

Lehce jsem měl husí kůži, když jsem v pustině v noci sledoval Jižní kříž na jiskřivě zářící obloze.

Lehce mi začínalo strašit, když nebylo několik dnů s kým promluvit.

Lehce jsem měl pocit, že všude přítomné krávy stahují smyčku a že se do mě co nevidět pustí.

Lehce se mi šlo a lehce se mi mačkala spoušť, protože bylo neustále co fotit.

Navzdory lezeckému nezdaru jsme si Peru báječně užili a to jak v horách tak pod horami.

Peruánci v Andách jsou příjemní lidé. Žádné okaté škubání turistů, nikdo si neříká o úplatky a nesmyslné poplatky (v porovnání například s Kavkazem).

Pytle jsme rozvěsili. Už teď se těším až si je pojedeme sundat. Přístě budeme chytřejší drahoušku!