V červenci 2010 jsme vyrazili na tři týdny do Peru. Na rozdíl od předchozích výprav bylo složení komorní - vyrazili jsme se spolulezcem Ondřejem pouze ve dvou. O co nás bylo méně o to jsme měli větší ambice.

Plánem bylo vystoupit na čtyři vrcholy s výškou kolem 6.000 metrů.

Nevado Pisco (5.750 m) na rozehřátí, potom krásnou pyramidu Alpamaya (5.947 m), vedle se tyčící Quitaraju (6.036 m) a nakonec pokud by čas dovolil tak fantastickou špici Artensonraju (6.050 m).

Skutečnost ale byla jako obvykle úplně jiná. Ze třech týdnů dovolené zbylo cestováním něco málo přes dva týdny a aklimatizace na Piscu se nám vůbec nezdařila.

Přehnali jsme to s rychlostí, táhli jsme zbytečně nahoru veškeré vybavení (přes 30 kg těžké batohy plné sněhových kotev, ledových šroubů a lezeckého náčiní) a pod vrcholem jsme ve vichru tápali v bílé tmě, takže jsme to raději otočili a nedosáhli jsme tak ani aklimatizačního vrcholu.

Zhodnotili jsme naše možnosti a hlavně nedostatek času a z naší původně horolezecké výpravy se tak stala výprava treková.

S Onřejem jsme za tři dny prošli vyhlášený trek dolinou Santa Cruz, po kterém jsme se rozdělili.

Ondřej zamířil za indiánskými památkami do doliny a já jsem sám dalších pět dnů pokračoval překvapivě zcela liduprázdnými dolinami na kruhovém treku kolem Alpamaya, který prochází přes několik sedel s výškou blížící se 5000 metrů.

Lehce jsem bloudil dolinami na okraji And, kde se cesta ztrácela mezi cestičkami dobytka a mapu nebylo v oblých dolinách o co zaměřit.

Lehce až výrazně mi docházely zásoby, ale kancelářských špeků se to moc nedotklo.

Lehce jsem měl husí kůži, když jsem v pustině v noci sledoval Jižní kříž na jiskřivě zářící obloze.

Lehce mi začínalo strašit, když nebylo několik dnů s kým promluvit.

Lehce jsem měl pocit, že všude přítomné krávy stahují smyčku a že se do mě co nevidět pustí.

Lehce se mi šlo a lehce se mi mačkala spoušť, protože bylo neustále co fotit.

Navzdory lezeckému nezdaru jsme si Peru báječně užili a to jak v horách tak pod horami.

Peruánci v Andách jsou příjemní lidé. Žádné okaté škubání turistů, nikdo si neříká o úplatky a nesmyslné poplatky (v porovnání například s Kavkazem).

Pytle jsme rozvěsili. Už teď se těším až si je pojedeme sundat. Přístě budeme chytřejší drahoušku!

Do dálky zní sborový štěkot stovky psů. Ve vzduchu visí závodní napětí a chuť do běhu lomcuje snad každým psem.

K mému překvapení byly Huskyové a jiná severská plemena spíše v menšině. Saně tak často táhly i psi, u kterých by to našinec vůbec nečekal. Ovšem narozdíl od flegmatických výrazů plemene Husky se ostatním nedá upřít pořádné nasazení.

Z fotografií některých psů v trysku jde na slabší povahy děs až hrůza. Silnější by se přidali mít je v patách.

Vysmátí Huskyové.

Jazyky na vestách v cíli závodu.

Někteří fešáci měli každé oko jiné.

A někteří uměli dělat psí oči.

Létající ořechové (majitelka by mě určitě utloukla dlouhým rodokmenem).

Červenec 2007, Kavkaz, špatně postavený stan ve výšce téměř 4000 m, tři namáčknutí ve stanu pro dva, venku sněhová vichřice, vlezlá zima jako ďas – někomu přišla SMS, že v Čechách padají teplotní rekordy, vtipálkové…

Červenec 2008, masiv Mont Blanc, severní stěna Petit Capucin, vysněžené ledovaté police, celodenní stín, mačky skřípou o skálu, viklavý skoby, kosa jako v psírně…

A dost! Letos už jedeme na dovolenou někam za teplem a příjemným skalním lezením, za kterým se člověk nemusí pachtit s těžkým batohem na zádech po sutích, sněhu a ledu.

Volba padla na jihozápad USA. Na tři týdny vyrážíme do kalifornských Yosemit, nevadského pískovcového pohoří Red Rocks a do Indian Creeku v Utahu. Společnými faktory těchto oblastí je vyhlášené spárové lezení a tradiční jištění, kdy nýty jsou povětšinou pouze na štandech a to ještě ne vždy. Dalším

(fotografie jsou seřazeny bez souvislosti s přilehlým textem - na popisky jednotlivých fotografií jsem se zatím nezmohl)

Vyrážíme až v říjnu, kdy poleví vysoké teploty, ubude návštěvníků parků a hlavně nám to umožní udržet přes rok motivaci k tréninku.

První navštívenou oblastí jsou Yosemity. Klasifikace je tady zatraceně poctivá a cesty vedou v naprosté většině spárami, které roztínají hladké žulové stěny. Ze spár máme něco málo nalezeno, ale dost dlouho trvá, než si na místní cesty zvykneme.

Čárou přes naše lezecké plány je kamarádův pád na Half-domu, který naštěstí skončí dobře, ale potlučené rameno už mu po zbytek dovolené neumožní lézt. Ze dvou lezeckých dvojek tak zůstaneme v jedné lezecké trojce.

Nejlepší naší cestou v Yosemitech je tak nakonec 9-ti délkové propojení cest Serenity Cracks (5.10b) a Sons of Yesterday (5.10a) na Royal Arches. Ostatní plány musí počkat na příště.

Další oblastí, kterou navštívíme, je pískovcové pohoří Red Rocks u Las Vegas. Pískovec svojí členitostí a chytovatostí připomíná český Skalák, ale je podstatně tvrdší, což umožňuje používání kovových jistících pomůcek. Navíc tu není zakázáno magnézium, takže naprášit si můžete až po lokty.

Jsou tu krásné mnoha-délkové cesty v pouštní scenérii a lezení nás tu nadchne. Přelézáme vyhlášené cesty Crimson Chrysalis (5.8, 9 délek) a Prince of Darkness (5.10c, 6 délek).

Třetí navštívenou oblastí je svět krkolomných pískovcových spár v Indian Creeku v Utahu. Cestou z Las Vegas do Indian Creeku projedeme pár klasických turistických míst a zalitujeme, že v Monument Valley je lezení indiány zakázané.

Indian Creek je krásným překvapením nakonec. Místo jsme znali z filmu Return to Sender, ale vlastně jsme vůbec neměli představu o tom, jak to tam celkově vypadá. Je to několik kilometrů dlouhé údolí, jehož okraje jsou až sto metrů vysoké pískovcové stěny.

Pískovec tu tvoří prakticky dokonale hladké stěny, které jsou rozpukané spárami, jejichž šířka po desítky metrů zůstává častokrát úplně stejná. Pocit z lezení v kolmé hladké stěně s rukama a nohama zamknutýma v geometricky přesné spáře je dech beroucí (doslova).

Celé údolí je polopouštní část národního parku Canyon Lands a díky přicházejícímu podzimu je údolí plné krásně zbarvených stromů, takže fotografické žně. Škoda, že se nám přiblížil čas návratu a nemohli jsme v Indian Creeku strávit více času.

Pokud byste chtěli vidět fotografie s popisem, které byly připraveny pro vystoupení na akci Sherpafest, tak se podívejte sem.

Následující fotografie je noční pohled na stěnu El Capitan v Yosemitech. Hvězdami posetá obloha plynule přechází do souhvězdí z čelovek horolezců, kteří tráví v této stěně několik dní.

A co je tu oproti českým pískovcovým oblastem jiné. Především je to rozsah celé oblasti a pak ohromná výška některých věží a stěn. Na více jak 1000 volně stojících věží vede kolem 14-ti tisíc cest. Z vrcholků jsou obvykle krásné výhledy na okolní stolové hory a často také na klikatící se údolí Labe. Večerní atmosféru navíc dotváří možnost legálně spát v několika bivacích přímo ve skalách. Jinými slovy: po lezení si do noci pěkně zahýkat, slupnout pár kuželek a ustlat si přímo pod převisem.

Fotky které zde vidíte jsou z lezení v Rathenu a také na vež Nonna na protějším břehu. Především potom úspěšné a marné pokusy o přelezení jedné vyzývavé cesty s obtížností VIIIa (RP VIIIb).

Běh událostí nás seznámil s dvěma nadšenými lezci z Drážďan, kteří nám již dvakrát byli ochotnými průvodci, za což jim patří náš dík.

Je-li víkdendové počasí alespoň trochu příznivé, pak obvykle vyrážíme lézt do některé z českých pískovcových oblastí. Výběr je ohromný a i kdybyste každý víkend vystoupili na deset věží, tak ještě jako staří kmeti byste měli co dělat.

Fotografií z pískovcového lezení mám ovšem velmi málo. Přece jenom jsme stále v Čechách a zatímco se povalujete na vrcholu, tak zloděj, co chudák musí pracovat i o víkendu, se vám hrabe v batohu.

Kdo neriskuje, ten ovšem utře nos, takže letos foťák vozím a doufám, že bude co vystavovat.

Nejraději fotím širokoúhlými objektivy, které nabízí pro lidské oko netradiční pohled na svět (funkce zoom ke zklamání Krytona chybí).

Teleobjektiv, také není k zahození, ale není snadné s ním vytvořit pocit výšky a otevřeného prostoru. Detaily a bulvární fotky, však dělá znamenité.

Pro změnu jedna fotka z Hrubé skály.

A nakonec ještě jedna zapadlá fotka z Kavkazu, kterou by byla škoda sušit v šuplíku.

Na přechozí fotce jsou naše dva stany na ledovci v Cirque Maudit. Pro štastlivce s hodně širokými monitory extra verze zde.

Jako první jsme se zakousli do žluto červené žuly v jižní stěně Aiguille du Midi [eguij]. Vybrali jsme si Rebuffatovu cestu s obtížností 6a, která protíná stěnu přibližně 8 délkami lezení s vlastním jištěním friendy a vklíněnci. Na první cestu v nové oblasti bylo na nás lezení docela vypečené a tak si všichni bohatě užili - mělká spárka v hladké stěně, balancování v plotnách…

Skála byla krásně vyhřátá, což umožnovalo lézt na lehko a s lezečkami. Stačilo však aby slunce zašlo a velmi rychle začalo mrznout. Trochu nás překvapilo, že žula nebyla až tak hrubá jak jsme čekali a občas klouzala. Všechno však vynahrazovaly výhledy na vrcholy Mont Blancu a Grandes Jorasses.

Nechtěli jsem ovšem zůstat jenom u skalního lezení a tak jsme si vyhlédli ledový kuloár Chéré na Triangle Mont Blanc du Tacul. Čekalo nás pěkné lezení se dvěma délkami v 80° ledu, avšak díky silnému větru jsme na úplný vrchol nevystoupil a slanili z míst kde končili lezecké obtíže. Při lezení se bohužel fotit nedalo, protože vítr na nás shora neustále sypal sníh.

Kam se člověk podíval, tam byly vrcholy zvučných jmen. Jednomu by se z toho zatočila hlava a byla místa, kde by to nebylo radno…

Na následující fotce si užíváme výstup na Petit Capucin. Cesta byl označená jako klasická a jelikož vedla z počátku v zastíněné části stěny, tak byl plná sněhu a ledu. Obvyklé dilema: sundat či nesundat mačky? Baletit po hrotech na skále nebo klouzat s gumovou podrážkou na ledu? Padala slova velmi sprostá až nás nakonec zastavil hladký komín, který se s našimi omezenými artistickými schopnostmi vylézt nedal.

Kamarádi byli úspěšnější a podařil se jim výstup na téměř 500 m vysokou věž Grand Capucin (3838 m) cestou Swiss Route s obtížností VII/A0. Kloubouk dolů… Čtyři postavičky v levém dolním rohu na následující fotce jsou skupina lezců v čele s legendárním Alexem Hubrem při nástupu do Grand Capucina.

Pošilhávali jsme i po delších výstupech s plánovaným bivakem ve stěně, ale nakonec jsme si netroufli. Jedno spaní na ledovci pod hvězdami docela stačilo - navzdory vykopanému zářezu do svahu nakukovaly poryvy větru do spacáku celou noc.

Nepohrdli jsme však ani špicemi o rozměrech českých pískovcových věží (jen ty borovice chyběly :-).

Téměř týden jsme strávili v oblasti Cirque Maudit pod žulovými stěnami a špicemi Mont Blanc du Tacul a Maudit.

Mohutnost stěn brala dech (doslova).

Při lezení v těchto výškách se člověk i po dvou týdnech aklimatizace zadýchával. Zvlášť když bylo potřeba udělat několik těžších kroků rychle za sebou. Na následující fotce - pádlování v žulovém moři.

Občas jsem hodně litoval, že s sebou nemám teleobjektiv a že do hor vozím pouze jedno široké sklo (17-40 mm). Asi si pro přístě vezmu příklad od velkého drsoně Miroslava Šmída, který údajně tahal i na těžké výstupy až tři zrcadlovky s objektivy. Na následující fotce si na hraně všimněte lezců blížících se k vrcholu Chandelle du Tacul.

A ještě jednou věžička na hřebeni při výstupu na Dent du Géant.

A naposledy z lezení na Midi. Při našem druhém lezení v jižních stěnách Midi se nám při slaňování převisu podařilo obmotat lano přes dráty vysokého něpětí, které vedou nahoru ke stanici lanovky a přitom jdou těsně (!) kolem oblíbené stěny. Naštěstí se ho v rukavicích a s cepínem s pogumovaným topůrkem podařilo Azárovi stáhnout (ještě že jako elektroinženýr prošel bezpečnostním školením pro práci pod napětím :-). Bohužel jsem zrovna s sebou neměl foťák.

Přesun s těžkými batohy.

Přivítání na vrcholu zubu obra (Dent du Géant). Trochu se mi naklonil foťák - říkejme tomu umělecký záměr, ale možná se mi z těch výhledů pod nohy už točila hlava.

Přechod Cosmique Ridge na Aiguille du Midi - bohužel ve špatném počasí. Kromě zabloudění do lokrů nad severní stěnou Midi vcelku snadný výstup. Po dolezu na balkon stanice lanovky nás obklopila společných fotografií chtivá skupina Japonců. Kdo utekl vyhrál.

Trucování s mobilem…

No a nakonec? Vysoký hory - to je jenom samá dřina a dřina…

Až sem někdy vyrazíte lézt, tak počítejte s tím, že na oblíbených cestách je narváno a lezci takzvaných civilizovaných západních národů jsou pak neuvěřitelně bezohlední. Lezou jeden přes druhého, křížejí lana, nejdřív vás předbíhají, potom zdržují, cpou se do délek ačkoliv se na další štand nevejdou a vůbec hnus. Zlatý Tatry, zlatý písky…

Nejvíce pěkných fotek se podařilo v místní lezecké zajímavosti, kterou je do nebe otevřená jeskyně s propadlým stropem a převislými stěnami (La Grotta dell’Edera). Přístup do ní vede krátkou jeskynní chodbou na jejímž konci se protáhnete úzkým otvorem a při prvním pohledu vám spadne čelist (slabší povahy zajisté omdlévají).

Předchozí fotka vznikla v bočním propadu jeskyně. Cesta s názvem Bombolo (6b) patří k nejlezenějším. Nejlepší kompozice byla z širokého rozporu napříč komínem s nohami na tření - možna by mě vzali i do cirkusu…

Řádně převislá cesta za hřbet ještěra kolem gotického okna (bacha na průvan).

Krásně strukturovaný vápenec se žluto červeným žíháním v oblasti Rocca di Perti.

Dolez cesty Bombolo v Grotta dell’Edera.

Pokus o cestu za 7a.

A nakonec jedna z večerního foto dýchánku v historickém Finalborgu.

Děkuji Markovi, Dorče, Azimu a Kačce za pózing - můžete se přihlásit s nárokem na 50% podíl fotografova honoráře - přesně 0/2.

…