Kavkaz

August 12, 2007 on 5:44 pm | In Cestopis, Krajiny, Sport |

Přes tři týdny strávené v červenci 2007 na Kavkaze byly nejen pořádnou dřinou, ale také skvělou příležitostí pro dobré fotky. Posuďte sami…

Do Ruska nás vyrazilo celkem devět horolezců z oddílů Sherpa climb a Karpatia. Jestli jich vidíte jenom osm, tak devátý zrovna mžourá do hledáčku.

Naše plány byly velmi ambiciózní. Dle původního rozpisu jsme chtěli vystoupit na téměř patnáct vrcholů s výškou přesahující prakticky vždy 4000 m. Zlatým hřebem měl být náročný výstup na odlehlou 4710 metrů vysokou Ušbu, jejíž vrchol leží na území Gruzie a nejsnadnější výstupová cesta je v ruské stupnici za 4A.

Plány ovšem značně povadly, potom co jsme narazili na tvrdou realitu kavkazských horizontálních a vertikálních vzdáleností, rozlámanost skály, v poledne rozmoklý hluboký sníh a nutnost téměř všude razit vlastní stopu.

Fotky jsou dále bez odpovídajícího časového pořadí. Prostě tak jak se mi to líbí:

Traverz strmou strání Džajlyku (4523 m) do protějšího sedla. Poledním sluncem natátá vrstva sněhu ujížděla po zmrzlé spodní vrstvě. Někteří si tak prakticky připomněli brždění pádu cepínem.

Posledních 300 výškových metrů na Kičkidar (4370 m) vedlo krásným kompaktním hřebenem z červeno-žluté žuly.

Panoramatický výhled z výstupu na Džantugan (3991 m).

Průstup stěnou Džajlyku (4523 m). Pod náporem slunce stěna ožila a sypala na nás sníh, led a kamení. Díky počátečnímu bloudění a ztrátě času jsme se na vrchol bohužel nedostali.

Jelikož je Kavkaz jižněji než Alpy, je pro něj charakteristické, že i vysoko položené doliny jsou plné zelených luk s pestrobarevnými květy a za těmito zahradami se tyčí ostré, sněhem pokryté, špice štítů, po kterých se líně plazí jazyky ledovců.

Večer v plátěném hotelu na moréně ledovce Kaška-Taš. Večírek začíná!

Delikátní nástup do strmého sněhového svahu.

Dle průvodce byl výstup na Džajlyk (4523 m) jasný jako facka. Nejprve traverz po policích, pak pěkně nahoru a trochu doprava. Soudě dle celodopoledního bloudění po exponovaných lokrovatých policích nám asi něco zatajil.

Na počasí jsme měli štěstí. O krásné výhledy v zeleno bílo modrých barvách nebyla nouze.

Strmý a klikatý sněhový hřeben mezi Bžeduchem a Pikem svobodného Španělska.

Vrcholovka z Džantuganu (3991 m) - doma mi vždycky vyčítají, že na žádných fotkách nejsem. Pravda, ze 1700 fotek jsem se našel jenom na třech. Zde dle poslední metodiky - bez helmy v čepici zato s pořádným plnovousem. V pozadí se nám vysmívá vrchol Ušby (4710 m).

Slanění z Džantuganu.

Krásné ráno po dvou dnech špatného počasí na svazích Elbrusu. Výhled ze stanu ve 4700 m na údolí plná mraků - po špatném počasí takový výhled opravdu nadchne.

Trhlinami a zlomy posetá tvář ledovce Kaška-Taš.

Brzké ráno pod ledovcem Kaška-Taš. Vyrážíme na vrchol vpravo (Bžeduch 4270 m). Den bude opravdu dlouhý.

Turistická atrakce na začátku doliny Adyl-Su - masivní vojenský kanon na odstřelování lavin. Mechanismus míření je ve výborném stavu a celá hlave�? jde ve všech směrech ovládat s minimálním úsilím.

Odpadlý borec a výměna vedení při prvním výstupu (Bžeduch 4270 m). Ačkoliv aklimatizace zatím chyběla, nebylo radno se dlouho zdržovat pod seraky, na které svítilo ostré slunce.

Petr ukazuje trasu přímého výstupu na Džantugan, kterou se zbraněmi a po předních hrotech maček prostoupili na ranním zmrzlém firnu.

Spaní pod hvězdami ve ždárského pytlích ve 4000 m pro zkrácení nástupu na Džajlyk.

Výstup na Kičkidar (4370 m). V sedle pod námi se tyčí krásné žulové věže s vynýtovanými cestami.

Ráno na svazích Elbrusu.

Opět fotogenická dolina Adyl-Su.

Na Kavkaz neuvěřitelně kompaktní skála na vrcholovém hřebeni Kičkidaru.

Míříme opravdu vysoko :- )

Nedalo se svítit, další výstup vedl zprava přímo na hřeben. Občas kolem profrčelo z vrchu trochu sněhu, jinak celkem nuda…

Dva naši borci a monumentální stěny hor Dongus-Orun (4464 m) a Nakra-Tau (4277 m).

Tak s tímhle autobusem jsme si užili. Stopli jsme ho v dolině Adyr-Su, aby nás svezl deset kilometrů po horské cestě dolu, ale rychlej bychom to ušli pěšky. �?idič snad ani nebyl opilý, ale rozhodně už naprosto vychlastaný a duchem nepřítomný. Na prsou měl vytetováno “Čečna”, tu popelnici startoval skalpelem a potom co jsme ho několikrát na cestě roztlačovali nám oznámil, že mu došla nafta. Nalili jsme mu tam benzín z vařiče (ani pořádně nevěděl kde má nádrž) a ještě kousek jsme popojeli. Ale srandy bylo…

Nad hlavou seraky, kdo má smůlu, bude na mraky…

Mechanika kanonu běhala jako po másle - čehůni se nezapřeli.

Posledních pár metrů po skalním hřebenu Kičkidaru.

Vrchol Kičkidaru 4370 m.

Lávka byla po ránu namrzlá, nezbylo než se spustit na všechny čtyři.

Bezedná trhlina.

Výhled ze štandu při nepodařeném výstupu na Džajlyk (4523 m).

Poslední stanice lanovky na Elbrus. V jednom z válců jsme strávili noc. Vůbec výstup na Elbrus coby nejvyšší krtinec Evropy (5642 m) je nehezká tůra (Francouzi by se určitě přeli jestli je to nejvyšší hora Evropy, ale titul nejvyššího krtince by je určitě neurážel). Davy turistů se v případě pěkného počasí valí vyšlapanou dálnící na vrchol s dopomocí rolb. My měli ironicky to štěstí, že bylo ošklivě a ten den jsme na vrcholu byli jediní.

Lovci čárek signálu mobilního telefonu nad ledovcem Kaška-Taš. Jistota dostupnosti pomoci po mobilu, která je prakticky všude v Alpách, tady rozhodně není. Když víte, že signál pro zavolání o pomoc je více jak den chůze daleko, tak se vám do vylomenin moc nechce (např. na Dřajlyku).

Život pod horami na sídlišti ve vesnici Elbrus.

“Zelená gastinica” - příjemné tábořiště na rovné zelené louce obklopené bílými štíty. Snad jen tolik lidí jsme nikde jinde na Kavkaze neviděli, vetšinou jsme všude byli téměř sami.